Tasmánie, nejmenší z 8 hlavních teritorií Austrálie ( pokud nepočítáme Canberu), je ostrov ležící ve vzdálenosti asi hodinového letu od Melbourne. Protože jsme měli štěstí na levné letenky, neodolali jsme a rádi jsme”museli” prozkoumat tuto krajinu.
Pro mne bylo velkým lákadlem 28 místních destilerií. Avšak příběh Tasmánie není pouze o destilériích, ale ukrývá také spoustu dalších skvělých a nevšedních zážitcích. Co se týká flory a fauny je pravděpodobně nejpestřejším místem v celé Austrálii, vyskytují se tu některé druhy zvířat (například známý Tasmánský čert), které nepotkáte ve volné přírodě nikde jinde na světě.
Přestože je Tasmánie jen o něco menší, než Česko (její rozloha je asi 68 tisíc km 2), rozhodně bych doporučil vyšetřit si dostatek času na její objevování. Pět dnů, které jsme tam strávili, nebylo rozhodně dost.
První část tohoto příspěvku je věnována našemu cestování a různých zážitků, které nás potkali. Druhá část je plně věnována cestám za poznáním místních destilérií.
Wicked Campers
Po příletu na letiště v Hobartu, jsme se vydali pro své předem rezervované campingové auto, kterým jsme chtěli projet, co možná největší část ostrova a zároveň mít možnost v něm přespávat. Před odletem jsme zjištovali, jaké jsou zde možnosti dopravy a podle nás je Tasmánie jedním z míst, kde se člověk jinak než pomocí auta nikam pořádně nepodívá. Je možné využít historické železniční sítě či místní veřejné dopravy, ale pro skutečné objevování krás této nádherné země, je třeba mít svobodu v rozhodování, kam se zajet podívat.
Naše půjčovna se jemnuje Wicked Campers (wicked=hříšný, zlý či podlý). Už podle webové stránky a názvu jsme nabyli dojmu, že jde o partu mladých hipsterů, kteří se rozhodli konkurovat “seriozním” půjčovnám aut. Vozidla Wicked Campers jsou nepřehlédnutelná–pomalovaná/posprejovaná s dvojsmyslnými citáty či rovnou vtipy. Jen jsme doufali, že právě naše auto nebude mít na sobě něco příliš střeleného či provokativního. Měli jsme štěstí. Naše mini autíčko vypadalo úplně normálně a s citátem od Johna Wayna “LIFE IS HARD, IT IS EVEN HARDER WHEN YOU ARE STUPID”, jsme se vlastně ztotožnili.
Tasmáníe = řízení vlevo
Trochu jsme se obávali, jeké to bude řídit na levé straně. Ale zvládli jsme to překvapivě dobře. Pouze jednou jsme se ocitli v protisměru a to naštěstí jen na krajnici cesty, když jsme hledali cestu na mapě. Řidič kamionu, který jel proti nám, vypadal, že se mu to tu stává s turisty často, takže se tvářil shovívavě. Během našeho pobytu jsme tu najezdili přes 1000 km a ke konci už jsme ani nevnímali, že se jezdí po “špatné straně”.
V autě jsme strávili více jak polovinu našeho výletu. Jak už jsem zmínil,také jsme v něm přespávali. Vyšší člověk by se pravděpodobně na postel, kterou jsme v našem pidi autě každý den skládali, pravděpodobně nevešel vůbec. Nebo by celou noc troubil nohou opřenou o volant.
Kempování je zde velmi oblíbený způsob trávení dovolené. Kempy jsou všude. Někde se jedná pouze o plácek, kde je možné zaparkovat. Ty více luxusní kempy mají i sociální zařízení a ty úplně nejlepší mají i kuchyňku a sprchy (těch už zase tolik není a je třeba si je cíleně vyhledat).
Náš první výlet směřovat na severo západ od Hobartu do národního parku Mt. Field. Je zde spousta možností pro turistiku, od úplně jednoduchých 20 minutových procházek po několikahodinové horské túry.
Adams Distillery
První destilérii jsme navštívili kousek od druhého největšího města Tasmánie, tedy Launcestonu. Jak již napovídá její název, vlastní ji dva Adamové (Adam Pinkard a Adam Saunders.), založili ji v roce 2015. Najít cestu k destilerii bylo trošku oříškem, jelikož je umístněna mezi poli a lesy. Vzdálenostně asi necelý kilometr od hlavní cesty. Abychom se dostali vůbec na cestu směrem k destilerii, museli jsme přelést plot.
To jsme ještě netušili, že naše domluvená návštěva bude zrušena, protože den předem měli Adamové v destilerii havárii a aby provoz nestál dlouhodobě, museli zařídit náhradní součástky. A tak jsme se domluvili na další den. Mimoto ten den bylo asi 35°C a pootevřeným oknem bylo cítit jak uniká “angel’s share”. Čekání a překážky rozhodně stálo za to překonat, protože to co nás čekalo bylo úžasné.
Návštěva palírny “u Adamů”
Následující den na nás čekal již jeden z Adamů, kteří zde výrobu provozují. Destilerie je v celku malá, avšak moderní montovaná hala, která z venku nevypadá nic extra, avšak uvnitř jako bych vstoupil do ráje. Zrovna když jsme se vstoupili do vnitř, Adam plnil jejich “Low wine still” prokvašeným základem na whisky a tak se vůně stářeného destilátu míchala s vůní sladu.
Pustili jsme se do řeči a Adam nám s velkým nadšením začal ukazovat vybavení jejich “dítěte”. Byla z něj cítit vášeň pro to, co zde dělají (whisky, gin, rum). Jelikož zrovna destiloval whisky, ukázal nám celý proces, jak ji zde vyrábí oni. Používají převážně obilí z Tasmánie, zajímavostí však bylo, že si nechávají dovážet speciální odrůdu ječmene z Německa, která je již tzv. “smoked”. Používají zde jen pot still destilaci. Jejich kotlíky jsou unikátní. Adamové přemluvili firmu, která v Tasmánii vyrábí kotlíky na zpracování mléka (krávy jsou tu všude), aby upravili jejich výrobu a vytvořili pro ně přístroje na destilaci.
Jak se zdá, tak to vše funguje parádně. Adam nás pohltil svým vyprávěním tak, že si vůbec nevybavuji kolik jsme zde strávili času.
Sudy zde mají po (jak jinak) bourbonu, avšak také po sherry, portském a také například po červeném víně odrůdy Pinot Noir. Vymezili si 5 sudů (20 l) na experimenty.
Experimenty
Viděli jsme zde sudy o objemu 20 l, 50 l, 150 l a 250 l. Největší sudy plní jen do necelé poloviny, opět zkouší experiment s vývojem zrání. Mají zde, také speciální pokusnou místnost – “saunu” pro sudy. Je to v podstatě místnost, kde zapnou topení a tím stimulují teplejší podmínky. Dřevo je “živý” materiál a pomocí tepla a chladu se rozpíná či smršťuje. To pomáhá větší interakci destilátu s dřevem a tím se snaží jeho stáření urychlit.
Hlavním důvodem proč jsme sem mířili byla informace, že jako jedni ze dvou vyrábí i rum.
Byli jsme poctěni možností ochutnat jejich první várku přímo ze sudu. Jak nám Adam řekl, byli jsme druzí po jeho tátovi, který jej přiletěl navštívit z Queenslandu (hlavní oblast pro výrobu rumu v Austrálii) a nabídl mu jej pro porovnání. Chvíli se zdálo, že sud nepůjde otevřít, avšak již po pár minutách jsme ochutnávali rum ze skleničky.
Rum a ostatní tmavé destiláty musí dle australského zákona v sudu strávit alespoň 2 roky, tento měl necelý půl rok. Rum, který jsme ochutnávali, byl uložen do sudu 252. den v roce 2017 (9.září). Ochutnávka proběhla 29. ledna 2018, rum byl tedy v sudu přesněji 4 měsíce a 20 dnů, pokud počítám dobře. Velice mne překvapilo, jakou barvu získal během této krátké chvíle. Ve vůni již dominovala vanilka (sud z amerického dubu ).
V chuti z počátku jemná nasládlost, která se postupem proměnila v tzv. tasmánské objetí, tedy kdy začal rum krásně hřát, jak putoval dále a dále zažívacím útrobím. Sudová síla byla okolo 55%, což také pravděpodobně pomohlo k onomu hřejivému pocitu. Rum byl ještě ne z cela uhlazený, avšak čeká jej ještě dlouhá doba strávená v sudu, po které věřím, že bude velice zajímavým pitím.
V destilerii čeká 2 500 l melasy z Queenslandu na zpracování. Odhadují, že by z ní měli vyrobit kolem 600 l rumu.
Další ochutnávka byla zaměřena na jejich gin, který vyrábí v jejich nejmenším a zároveň testovacím kotlíku.
Na to jak to je to malý prostor, mají jej opravdu přehledně rozdělený. Zásoby obilí, melasy a destilátu připraveného ke stáření na jedné straně. Na další straně je umístněno vše vybavení potřebné k destilování. Mezi vstupy se nachází fermentační tanky a v poslední část prostoru jsou umístněny sudy, sklady s bylinkami a kancelář.
Další palírny
Tasmánie nabízí ještě druhou destilerii vyrábějící rum a to Lark v Hobartu. Chtěli jsme navštívit i tu, bohužel měli otevřeno jen návštěvnické centrum. Jelikož ten den měli plánovanou údržbu destilerie.
A tak jsme se ještě vydali poznávat další mimo–rumové palírny známé spíše pro milovníky whisk(e)y. Navštívili jsme Sullivan’s Cove jen kousek od letiště. Velmi příjemná destilerie.
Další návštěva nás čekala na farmě v Belgrove. Samotný destilační kotel a vše vybavení pro výrobu bylo umístěno v předělaných koňských stájích. V první kóji byl umístěn kotel, ve druhé fermentační tank a ve třetí naplněné soudky… Průvodce nám dělal samotný Peter Bignell. Bylo vidět, že je nadšený i z tak malých detailů, jako je “pohon” destliačního přístroje. Pro ten používal olej z Fish&Chips restaurace přes cestu.
Česká stopa v Tasmánii
Jako by to chtěl osud, v první práci jsme narazili na víno Josef Chromy. Zaujalo nás, že jeho Pinot Noir nese přezdívku “Pepik”. Při přečtení příběhu na zadní straně etikety jsme zjistili, že je to Josef Chromý, člověk s českými kořeny. Emigroval před komunisty jako 19 letý mladík v roce 1950. Je vyučeným řezníkem. Až po několika nezdarech se mu povedl rozjet vlastní obchod s masem. Postupně se vypracoval na největšího zaměstnavatele v Tasmánii. V roce 1994 podnikání prodal a časem založil vlastní vinařství. Jeho víno nám velmi chutnalo.
Tasmánie má rozhodně co nabídnout. Krásnou přírodu, dobré lidi, výbornou produkci – víno, whisk(e)y, ginu i rumu. Je to malý ostrov s velkým srdcem. Jeho návštěvu rozhodně doporučuji, i když pravděpodobně potěší více milovníky whisk(e)y. Na druhou stranu nikdy není špatné rozšířit si obzory.